Rubrika "Romové"

Příběh Litvínova

Studenti a studentky Evangelické akademie, pražské střední školy, spolu s Multikulturním centrem Praha zpracovali projekt zaměřený na sídliště Janov v severočeském městě Litvínov. Výběr takového tématu není náhodný. Střední škola je zapojena do projektu s názvem Příběhy těch, co museli jít, který se věnuje různým aspektům migrace na území dnešní České republiky v posledních sto letech a jejich dopadům. Studentský tým byl nejprve seznámen s historií migrace a se specifickou sociální a ekonomickou situací v pohraničních oblastech. Město Litvínov si pak zvolili jako pohraniční oblast, do které se po vysídlení německých obyvatel stěhovali, mnohdy nedobrovolně, také Romové,

Příběh jednoho sídliště

Studentský tým z Evangelické akademie se zaměřil na místní sídliště Janov. Zatímco kdysi se jednalo o výstavní a moderní sídliště, postupem času se proměnilo v sociálně vyloučenou lokalitu, kde jsou špatné hygienické podmínky, některým obyvatelům neteče teplá voda, nemají elektřinu, ačkoli za ní platí, v některých domech nejsou vstupní dveře nebo chybí okna. Výzkumný tým, který se do lokality vydal, byl stavem na sídlišti doslova otřesen, jak popisuje jeden z jeho členů: „To město vypadalo normálně, ale jakmile jsme přišli na to sídliště, tak to bylo něco nezapomenutelného. Něco takového jsem ještě neviděl.“ Studenti a studentky se proto začali ptát, v jakých podmínkách lidé žijí a jak se taková radikální proměna sídliště mohla stát. V těchto otázkách jim pomohl sociální pracovník, který v dané lokalitě dlouho působí a zprostředkoval jim také setkání s několika místními obyvateli.

Studentský tým během svého bádání zjistil, že město Litvínov ve Strategickém plánu sociálního začleňování pro roky 2018-2021 bydlení definuje jako jednu ze čtyř prioritních oblastí, která by se měla řešit. Město část sídliště Janov označuje jako problematickou lokalitu, která se potýká s hygienickými a technickými nedostatky, zpřehledňuje strukturu majitelů domů, ale téměř nic neříká o tom, jak k tomu došlo, nebo jaké to má přímé důsledky na lidi, kteří sídliště obývají. Tuto perspektivu týmu poskytl právě sociální pracovník.

„Místo, kde chtěl každej bydlet“

Výzkumný tým ve svém bádání uvádí do souvislosti poválečnou migraci chudých Romů z východoslovenského venkova za prací do vyprázdněného pohraničí. Zmiňují, že pro Romy tato doba nebyla vůbec jednoduchá, jejich vztah ke komunistické moci byl složitý, protože právě režim se snažil roztrhat jejich rodinné vazby a vymýtit jejich tradiční způsob života, zároveň ale usiloval o jejich sociální a materiální vzestup zejména skrze bydlení a práci. V tomto historickém kontextu byl Janov původně německou vesnicí na okraji hnědouhelného dolu, která se v 80. letech 20. století proměnila v ohromné a velkorysé sídliště, kde se měli usídlit jak obyvatelé vesnic, kteří ustoupili těžbě, tak nově příchozí, kteří se do průmyslové oblasti za prací stěhovali z celého Československa. Jeden pamětník, který v Janově prožil téměř celý život, popisuje sídliště takto:  „To bylo něco nádhernýho, tadyhle v tom paneláku byly tak krásný byty, to kdybyste viděli. Tady dole měli ty lidi i kytky, to bylo místo, kde chtěl každej bydlet, to byla nádhera.“

Město Litvínov získalo sídliště do vlastnictví po roce 1989, ale nemělo peníze na jeho údržbu. Úpadek sídliště začal právě v 90. letech, kdy byla velká většina bytů odprodána individuálním nájemníkům, a eskaloval po privatizaci celých panelákových domů po roce 2005. Spekulace s privatizovanými domy byly klíčovým procesem, který vedl k chaotické majetkové struktuře, sestěhovávání chudých lidí z celé republiky a následné degradaci značné části sídliště, která je nyní označována jako sociálně vyloučená lokalita, ve které se nedá žít. Ačkoli po roce 2005 byla část obytných domů rekonstruována, ty domy, jejichž majitelé jsou zadluženi vůči dodavatelům služeb a energií a mají komplikovanou vlastnickou strukturu, dále chátrají. Tyto struktury zapříčinily polarizaci sídliště na upravené zóny a chátrající místa, ve kterých probíhá nekontrolovaná migrace nájemníků, hluk nebo kriminalita, která zase zvyšuje frustraci okolních obyvatel. Po roce 2015 město domy, jejichž technický stav ohrožoval okolí, vykoupilo a řízeně zdemolovalo, město však nemůže vykoupit domy zadlužené a ty tak na sídlišti nadále chátrají.

Spíše než jeho výsledek studentského projektu byl důležitý celý jeho proces, který k němu vedl. Studenti si během výzkumu zkusili pracovat v týmu, vyhledávat informace, pohybovat se v terénu a zpracovávat získaná data i zbořit zažité bariéry. Projekt byl pro studentský tým cennou zkušeností, a pokud se jim podaří problematiku sídliště Janov dostat do povědomí lidí, je to další přidaná hodnota projektu.

Podcast, ve kterém studentský tým hovoří o projektu

Výstup studentského projektu

Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

Jsou Romové diskriminováni na pracovním trhu?

Studenti a studentky Střední odborné školy pedagogické a gymnázia Evropská na Praze 6 se rozhodli zabývat otázkou, zda Romové čelí rasismu a diskriminaci v zaměstnání a jaký dopad to může mít na jejich životy. Tento výzkum je součástí projektu Multikulturního centra Praha Příběhy těch, co museli jít, který učí studenty středních škol o historii migrace menšinových skupin obyvatel na území dnešní České republiky a s tím souvisejícími tématech, kterými jsou například sociálně vyloučené lokality, předsudečné chování či xenofobie. Studentský tým zaujalo téma diskriminace: Jak a kde se projevuje? Jaké důvody lidé k rasismu a diskriminaci mají a jak se cítí ti, kteří ji pociťují?

Jelikož se samotný projekt nejvíce dotýká historie Romů a jejich mnohdy nedobrovolného přesunu do sociálně vyloučených lokalit, výzkumný tým z gymnázia Evropská si za terén vybral město Litvínov. Zde studenti mluvili se zástupcem zaměstnavatelů a třemi romskými respondenty, kteří diskriminaci na pracovišti zažili. Kontakty na ně jim zprostředkoval sociální pracovník Ondřej, který v lokalitě dlouhodobě působí a kromě jiného pomáhá svým klientům vhodné zaměstnání hledat.

„Jediná možnost je z té práce odejít“

Z výpovědí respondentů vyplývá, že i když jsou do práce přijati, pracují za velmi nepříznivých podmínek. Dva muži a jedna žena středního věku nezávisle na sobě popisovali několik shodných motivů, se kterými se v zaměstnání setkali: šikanu a projevy rasismu na pracovišti, odmítání, přetěžování či nadměrnou kontrolu: „často mluvili o tom, že je na pracovních místech nepřijímá komunita, je tam častá šikana a pomluvy a jediná možnost je z té práce odejít, protože se tam cítí hrozně. Potom zase skončí bez práce a musí si hledat novou“, popisuje studentka Bára.  Student Jakub dále popisuje další silný zážitek, který mu utkvěl v hlavě: „Měl jsem takový moment, kdy náš respondent, pracující Rom, zmiňoval svoji zkušenost z práce v nemocničním zařízení, kde pracuje jako sanitář a má k tomu všechny podklady. Ale na pracovišti se k němu jeho spolupracovníci chovali nepříjemně, nadřízení mu nevycházeli vstříc. Například byl nemocný a jeho nadřízená ho donutila přijít podepsat papír, který mohl počkat až do doby, kdy bude zdravý. Přišlo mi, že se k němu chovali nehumánně.“ Studentka Nikola popisuje další příběh jednoho z respondentů: „Ten pán se šel zeptat na pracovní místo, a když tam přišel, bylo mu řečeno, že už mají plno. Cestou zpátky potkal dalšího člověka, člena majority, a rovnou mu říkal, ať už nechodí, že mají plno. On to stejně zkusil a přijali ho.“

Z vyprávění respondentů je patrné, že je pro ně velmi obtížné sehnat práci a i když si jí seženou, není lehké v ní vydržet. Nezaměstnanost pak negativně ovlivňuje i další faktory v jejich životech: chudobu, kvalitu bydlení či nízkou kvalifikaci. Kromě toho se neustálé odmítání či špatné pracovní prostředí promítá i do jejich psychiky, cítí se frustrovaní, bezmocní a plní nedůvěry v sebe, vlastní budoucnost i ve společenský systém. „Překvapilo mě to, jak dobře to zvládají, jak se nedají, stále mají naději a stále se snaží“, popisuje své dojmy student Michal.

Je to o systému

Popsané zkušenosti třech Romů, se kterými studenti mluvili, se neshodují se zaměstnavatelem panem Alešem, který se věnuje aktivní politice zaměstnanosti a zprostředkovává lidem práci: „Trh je úplně vyprahlý, o tom svědčí i množství cizinců – dělníci jsou vyluxovaní“. Zároveň dodává, že známá domněnka, že Romové nepracují, neplatí. Mnoho Romů (ale nejen jich) se o práci neuchází, protože mají exekuce, kvůli kterým by přišli o velkou část mzdy, proto preferují práci načerno. V současném nastavení systému je na tom zaměstnanec s exekucemi finančně hůř, než člověk pobírající sociální dávky. Právě nastavení systému je problém, na který studenti často naráželi: „Docela mě zaskočilo, jak ti lidé byli smutní, že jim tenhle systém nepomáhá a nemůžou se dostat ze situace, ve které jsou. Bylo z nich cítit, jak je jim to hrozně líto. Odnesli jsme si z toho, že diskriminace tady existuje, i když z pohledu mojí skupiny nebo generace to není téma, co by se řešilo každý den. Takových příběhů existuje hodně a je to téma, které by stálo za to víc řešit.“

Podcast, ve kterém studentský tým hovoří o projektu

Výstup studentského týmu

Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

Jak mladí pohlíží na Romy? Srovnání názorů pražských a severočeských středoškoláků

Žákyně Gymnázia Jana Nerudy v Praze 1 projevily zájem zjistit více o rasismu v českých školách. Existuje? Jaké jsou kořeny a motivy rasistických postojů a jednání? Jak vlastně středoškoláci pohlíží na menšiny a v čem se liší pohledy pražských studentů od studentů z regionů? Odpovědi na tyto otázky mělo žákyním gymnázia přinést dotazníkové šetření provedené na jednom pražském a jednom severočeském gymnáziu. Nad výsledky šetření pak proběhla na obou školách debata, ve které respondenti vysvětlovali, proč v anketě odpovídali, jak odpovídali.

Při mapování zájmu projevili žákyně Gymnázia Jana Nerudy zájem podívat se na přítomnost rasismu ve vzdělávání. Jak vlastně majorita kouká na romské děti? Lze to nějak „experimentálně“ ověřit přímo ve třídách? Probíráme různé varianty – sociometrický kvíz, rolová hra, dotazníkové šetření – a diskutujeme jejich praktickou proveditelnost. Je realistické provádět na školách sociometrická měření? Podaří se nám přesvědčit pedagogy, aby nám „půjčili“ své děti k sehrání rolové hry? Dotazníkové šetření z těchto debat vyjde jako nejméně atraktivní, ale nejproveditelnější varianta.

Z předchozích úvah rovněž vykrystalizovaly hlavní výzkumné otázky:

1. Jak žáci vnímají socioekonomické postavení různých národnostních skupin v ČR?
2. Jak a čím žáci vysvětlují jejich odlišné socioekonomické postavení (a jakou roli v tom hrají předsudky)?
3. V čem se liší vysvětlení těchto odlišností mezi pražskými a mimopražskými žáky (pokud se liší)?

PRINCIP ŽÁKOVSKÉHO VÝZKUMU

Co se vlastně chceme dozvědět? Na co se v něm ale ptát? Jak položit otázku tak, abychom zjistili, co si respondent o menšinách vlastně myslí?

Z těchto otázek se zrodí klíčový „fígl“ celého výzkumu: Proč hledat odpovědi na naše otázky v tom, jak žáci odpoví na dotazník? Proč nevyužít dotazník jako odrazový můstek k tomu, abychom mohli žákům položit další, hlubší otázky: Proč myslíte, že dotazník dopadl, jak dopadl? Jak vysvětlujete, že vaše třída odpověděla, jak odpověděla? Principem výzkumu tedy není kvantitativní analýza odpovědí, ale kvalitativní analýza zaměřená na motivy, logiku a zkušenosti respondentů.

Pojďme si princip výzkumu vysvětlit: V první fázi výzkumu, které má podobu dotazníkového šetření, žáci odpovídají na otázky formulované tak, aby se v odpovědích odráželo veřejné mínění ve zkoumané lokalitě:

„TIPNĚTE SI: Jak by asi odpověděli vaši sousedi na otázku „KDO Z TĚCHTO LIDÍ ŽIJÍCÍCH V ČR NEJSPÍŠ BYDLÍ V TAKOVÉM DOMĚ?“ Zaškrtněte u každého domu JEDNU národnost.“

Žákům jsou předloženy 4 domy různé kvality, ke kterým mají přiřadit 4 národnosti jejich obyvatel.

Žákyně nejdříve formulovaly předpoklad, že respondenti, ať už žáci z pražských či regionálních škol, budou odpovídat podobně (např. honosné domy přiřadí Američanů, nuzné Romům).                                    Jak pak ale odlišit, v čem se liší žáci z Prahy od žáků z regionů? Žákyně předpokládají, že odlišnosti se začnou vynořovat až dodatečně a budou spočívat v interpretaci výsledků jednotlivými třídami. Způsob, jakým respondenti své odpovědi interpretují, se žákyně rozhodly zjišťovat ve druhé fázi výzkumu – a to v řízené diskusi ve formátu fokusní skupiny s respondenty přímo ve třídách.

UKÁZKA OTÁZEK VE FOKUSNÍ SKUPINĚ:

 Znáte osobně někoho, kdo má takové povolání? Jaký typ lidí máte spojený s tímto povolání?

Proč jste tuto práci přiřadili k této národnosti? Kdo podle vás běžně takovou práci zastává?

Setkáváte se s takovými pracovníky často?

Ve třetí fázi výzkumu se žákyně rozhodly provést srovnání výpovědí respondentů z fokusních skupin s cílem identifikovat motivy, vysvětlení a zkušenosti, v nichž se pražští žáci liší od mimopražských kolegů. Výzkum se žákyně rozhodly provést na domovském Gymnáziu Jana Nerudy a alespoň na jednom gymnáziu ze severu Čech, ideálně z města s významnějším podílem Romů nebo cizinců mezi obyvateli.

POZNATKY A ZÁVĚRY

Zatímco pražští žáci mají díky osobním kontaktům s Američany a dalšími lidmi ze „Západu“ vhled do jejich životů i postavení, žáci ze severu Čech mají větší povědomí o realitě života Romů. Přestože obě skupiny žáků přisuzují negativní pohled majority na Romy zejména vlivu médií, je patrné, že v hypotetických Pražanech vyvolává situace Romů zcela jiné emoce než v hypotetických Severočeších. Pražané dle žáků s Romy spíše solidarizují, Severočeši přistupují k Romům jako k méněcenné skupině, která si za své postavení může sama.

Své poznatky z projektu popisuje jedna z výzkumnic těmito slovy: „Praha je velká bublina, kde její obyvatelé májí velice odlišné pohledy na menšiny než zbytek obyvatel České Republiky. Ale ne jen to, taky jestli bydlíte v Praze nebo v zbytku České republiky, tak nemáte zkušenost se stejnými menšiny. Mnoho lidí, kteří třeba neznají osobně osobu z ‘bohatších´ nebo ‚chudších‘ menšin si tvoří svůj názor na tuto menšinu podle toho, co slyší, vnímají ve svém okolí, a co vidí ve filmech/médiích.“

Na své účasti v projektu žákyně oceňují, že měly příležitost o pohledu českých středoškoláků na menšiny mluvit se studenty z různých ročníku a škol. „Bylo to velice obohacující. Je to zkušenost, se kterou jsem velmi spokojena a na kterou nezapomenu,“ shrnuje svou zkušenost jedna z výzkumnic.

Podcast, ve kterém studentky hovoří o projektu

Výstup studentského výzkumu

Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

PROJEKT GYMNÁZIA ARABSKÁ: TEMATIZOVÁNÍ RASISMU

Žáci třetích ročníků z Gymnázia Arabská v Praze 6 se rozhodli podívat se na to, jaké skupiny obyvatel se mezi žáky gymnázia netěší příliš velké oblibě, a zároveň projevili přání s tím něco udělat. Dobře naplánovaný a slibně nastartovaný projekt bohužel skončil předčasně, jeho realizaci zhatila pandemická situace a technické problémy. Lektorskému týmu nebyl umožněn vstup do školy a potíže technického charakteru neumožnily lektorům distančně řídit práci žákovských týmů na dílčích úkolech.

 VOLBA TÉMATU PROJEKTU

Při mapování toho, čemu by se gymnazisté chtěli věnovat, projevila třída zájem o následující čtyři témata: problematika chudoby, rasismus, vzdělání a život Romů v Praze. V následném brainstormingu se nejvíc podnětů vyrojilo kolem tématu rasismu, které získalo nejvíce bodů i při druhém hlasování. Diskuse nad tím, jak téma uchopit a čemu se věnovat, se ustálila kolem čtyř oblastí. Na základě těchto oblastí lektorský tým navrhl žákům 2 konkrétní projekty, na nichž by mohli pracovat. První téma, které se věnuje postojům spolužáků k minoritním skupinám obyvatel v hlasování získalo jeden hlas, téma druhé, které by se kromě výzkumu postojů věnovalo i kampani ve škole, získalo od žáků čtyři hlasy.

HLASOVÁNÍ A VÍTĚZNÉ PROJEKTOVÉ TÉMA

V reakci na tyto dva návrhy přišla jedna ze žákyň se spontánním nápadem propojit téma 1 (sonda do postojů spolužáků) s tématem 2 (protirasistická kampaň na škole). V hlasování pak zvítězil právě tento spontánní návrh a téma projektu bylo na světě. Z další diskuse se vynořil cíl projektu: propojit šetření o tom, které skupiny obyvatel žákům gymnázia vadí s kampaní, která by na to chtěla poukázat a přimět gymnazisty k zamyšlení. Tento cíl stručně vyjadřuje jednoduchá projektová vize, kterou si žáci formulovali a odsouhlasili: „ZJISTÍME, KDO KOMU NA ŠKOLE VADÍ A NAVÁŽEME NA TO KAMPANÍ (ABY TO TAK NEBYLO…)“

PLÁNOVÁNÍ A REALIZACE

Po výběru tématu a cíle projektu je potřeba položit si otázku: Jak tuto vizi naplnit? Během plánovacích diskusí žáci rozdělili projekt do dvou částí či klíčových aktivit:

Realizace šetření, kdo komu na škole vadí                      Promyšlení a realizace návazné kampaně

Nyní již nebránilo nic tomu začít realizovat první část projektu. V první fázi práce na projektu probíhala diskuse o tom, co a jak žáci budou zjišťovat. Výběr metody se nakonec ustálil na využití dotazníkových formulářů aplikace google docs, které lze studentům z celého gymnázia snadno distribuovat prostřednictvím emailu. Z diskuse nad tím, co vlastně chceme dotazníkovým šetřením zjistit či k čemu ho využít, vykrystalizoval nápad vyprofilovat jeho pomocí „ideální typ“ neoblíbeného člověka studentů gymnázia Arabská.

Na základě tohoto zadání probíhá diskuse o parametrech či atributech neoblíbenosti. Žáci se rozhodli sledovat atributy jako národnost, příslušnost k sociální skupině, sociální patologii, základní demografické údaje, religiózní a politickou orientaci.

Žáci začali v menších teamech pracovat na dotazníku, který měl tyto vlastnosti mapovat. Členové týmů formulovali otázky i způsob měření a výsledek práce diskutovali s ostatními spolužáky. Formulace, nad kterými zavládla shoda, zanášeli do formuláře.

Následně ještě proběhl brainstorming nad tím, jak ověřit srozumitelnost formuláře a jak jej následně šířit respondentům: žáci jej poté, co se shodli na konečném znění, měli rozeslat nejdříve svým příbuzným a případnou zpětnou vazbu zakomponovat do finální podoby dotazníku. Ten měl být následně šířen z jedné centrální adresy všem žákům gymnázia. Na dotazník měli být všichni žáci školy upozorněni a o jeho vyplnění požádáni prostřednictvím školního rozhlasu.

K realizaci dílčích kroků, které z brainstormingu vzešly, již nedošlo. Spolupráce lektorského teamu a školy byla ze strany školy ukončena. Spolupracující pedagožka ukončení zdůvodnila obtížnou komunikací mezi lektorským teamem a žáky při realizaci žákovského projektu.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.