Kam kráčíš Karlíne?
Studenti gymnázia PORG zpracovali spolu s Multikulturním centrem Praha projekt nazvaný Kam kráčíš Karlíne?, který se zaměřuje na proměnu pražské čtvrti – zvláštní pozornost pak věnuje situaci místních romských obyvatel.
Půlroční práce započala sérií historických workshopů věnujících se různým aspektům migrace na území dnešní České republiky v posledních sto letech. Jednou z hlavních tematických linií bylo pochopení specifické sociální a ekonomické situace v pohraničních oblastech České republiky, tedy v bývalých Sudetech, kde po nuceném vysídlení německého obyvatelstva zůstává množství neobsazených pracovních pozic. A právě proto jsou sem v poválečných letech zváni za prací také Romové převážně z východního Slovenska.
Na workshopy již navazoval vlastní projekt studentů, kteří se rozhodli zaměřit na vývoj a současnou podobu pražského Karlína. Jedním z důvodů pro to bylo, že lidé, jenž čtvrť museli v posledních letech opustit, často odcházeli právě do zmiňovaných regionů na severu Čech. Současně si žáci přáli hlouběji porozumět situaci na místě, které se nachází nedaleko jejich školy a jsou s ním tedy v téměř každodenním kontaktu, dívají se na něj však pouze zvenčí.
Studenti postupně absolvovali přednášku se socioložkou Barborou Matysovou, komentovanou procházku Karlínem s architektem Jakubem Nakládalem a následně už přistoupili k jádru projektu – a to k rozhovorům se současnými i bývalými obyvateli čtvrti. Získané poznatky pak byly zpracovány Tadeášem Polákem do ilustrací, které si můžete prohlédnout na webu MKC. Tamtéž naleznete i podcast, v němž zástupci a zástupkyně z řad studentů hovoří o své zkušenosti s projektem a o tom, co se dozvěděli o proměnách čtvrti, kde se proces gentrifikace rozvinul zatím pravděpodobně nejdále v celé Praze.
Tohle město není pro chudý
Gentrifikaci, jedno z hlavních témat projektu, lze v nejširším slova smyslu definovat jako proces proměny města nebo jeho částí, které vedou k zvýšení cen nemovitostí v dané oblasti a mají tedy za důsledek vystěhování chudších obyvatel a přistěhování těch, kteří si vyšší ceny mohou dovolit. Jak píší sami studenti v jednom z doprovodných textů ke zmiňovaným ilustracím:
„Celý proces je často nastartován a následně provázen změnami v kulturním charakteru čtvrti. Abychom to řekli úplně jednoduše, celé to většinou probíhá tak, že nějaká čtvrť začne být populární a zajímavá, protože se v ní realizuje alternativně laděná kultura. Místo začne být oblíbené, lidé jej chtějí navštěvovat a bydlet v něm. To vyžene ceny nahoru a donutí ekonomicky chudší vrstvu lidí čtvrť opustit. Za nimi pak často následuje i ona alternativně laděná kultura.“
Proces gentrifikace se v různé míře a formě dotknul také životů lidí, s nimiž studenti vedli rozhovory. Příkladem jsou dvě ženy, které spolu s ostatními obyvateli svého bývalého domova dostaly výzvy k vystěhování. Dům, ve kterém obě strávily několik desetiletí, chtěla developerská firma zrekonstruovat a byty následně rozprodat či pronajmout za několikanásobné částky. Dvě sousedky, s nimiž měli studenti možnost hovořit, se i přes přímou výzvu rozhodly dům neopustit. Po několika týdnech právní i přímé šikany k tomu však byly nakonec přinuceny. „Když má někdo finanční sílu, tak opravdu nemáte šanci,“ shrnují hořce situaci. Na jejich bývalém domově nyní visí reklama na “luxusní bydlení s duší”.
Právě ztráta duše čtvrti a transformace na uniformní kancelářský prostor je problém, který kritizuje většina lidí, s nimiž studenti hovořili. Zdůrazňuje to také jeden z Romů, který s láskou vzpomíná na své dětství strávené v Karlíně. Navzdory problémům jako znečištění vzduchu z místních továren a přelidněnost, si čtvrť vybavuje jako místo klidného soužití:„My jsme si tam jako děti hráli všichni, i s bílými dětmi mezi sebou, a to už tam dneska nevidíte. Uvidíte tam jenom milionáře.”
Romové v Karlíně
Romové, kteří se do Prahy často přistěhovali za prací, nevlastnili další rekreační objekty, trávili tedy výrazně více času ve veřejném prostoru a budovali si k němu silný vztah. Romové a Romky v Karlíně pořádali řadu sportovních a kulturních událostí. Konaly se zde soutěže tanečních souborů, dětské karnevaly nebo soutěže o Romskou ženu roku. Za Karlín hrálo fotbal i čistě romské mužstvo a působil zde také Romský svaz žen. Romská komunita dále také organizovala pravidelné úklidy Karlínského náměstí. Romští a Neromští obyvatelé se dobře znali a trávili spolu čas, protože pracovali ve stejných továrnách a z nich potom chodili do stejných hospod. ,,Lidi tam při sobě pěkně drželi, ať to byli Romové nebo Češi. Když můj táta dělal svatbu, tak tam pozval třeba 200 lidí a z nich byla skoro půlka bílých,” vzpomíná na tehdejší atmosféru Rom, který Karlín musel před několika lety opustit.
Situace se změnila koncem 80. let, především poté, co byla otevřena škola, kam byly posílány výlučně romské děti. V 90. letech pak probíhá nekontrolovaná privatizace a proces je pak završen poničením velké části čtvrti povodněmi v roce 2002. Všechny tyto faktory vedly k vystěhovávání nízkopříjmových obyvatel a velice často také romských rodin. Odhaduje se, že v Karlíně v dnešních dnech bydlí maximálně pět posledních rodin romského původu.
Účelem projektu nebylo rozhodnout, zda je gentrifikace dobrý nebo zlý proces, ale ukázat dopady, které má na konkrétní lidské životy a tyto příběhy zaznamenat. Současně by si přál poukázat na různé formy dobrovolné či nucené migrace, která se nemusí nutně odehrávat až za hranice států a otevřít diskuzi o tom, kam dnešní Karlín kráčí.
Výstupní ilustrace ke studentskému projektu
Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.
Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.
