Jak mladí pohlíží na Romy? Srovnání názorů pražských a severočeských středoškoláků
Žákyně Gymnázia Jana Nerudy v Praze 1 projevily zájem zjistit více o rasismu v českých školách. Existuje? Jaké jsou kořeny a motivy rasistických postojů a jednání? Jak vlastně středoškoláci pohlíží na menšiny a v čem se liší pohledy pražských studentů od studentů z regionů? Odpovědi na tyto otázky mělo žákyním gymnázia přinést dotazníkové šetření provedené na jednom pražském a jednom severočeském gymnáziu. Nad výsledky šetření pak proběhla na obou školách debata, ve které respondenti vysvětlovali, proč v anketě odpovídali, jak odpovídali.
Při mapování zájmu projevili žákyně Gymnázia Jana Nerudy zájem podívat se na přítomnost rasismu ve vzdělávání. Jak vlastně majorita kouká na romské děti? Lze to nějak „experimentálně“ ověřit přímo ve třídách? Probíráme různé varianty – sociometrický kvíz, rolová hra, dotazníkové šetření – a diskutujeme jejich praktickou proveditelnost. Je realistické provádět na školách sociometrická měření? Podaří se nám přesvědčit pedagogy, aby nám „půjčili“ své děti k sehrání rolové hry? Dotazníkové šetření z těchto debat vyjde jako nejméně atraktivní, ale nejproveditelnější varianta.
Z předchozích úvah rovněž vykrystalizovaly hlavní výzkumné otázky:
- Jak žáci vnímají socioekonomické postavení různých národnostních skupin v ČR?
- Jak a čím žáci vysvětlují jejich odlišné socioekonomické postavení (a jakou roli v tom hrají předsudky)?
- V čem se liší vysvětlení těchto odlišností mezi pražskými a mimopražskými žáky (pokud se liší)?
PRINCIP ŽÁKOVSKÉHO VÝZKUMU
Co se vlastně chceme dozvědět? Na co se v něm ale ptát? Jak položit otázku tak, abychom zjistili, co si respondent o menšinách vlastně myslí?
Z těchto otázek se zrodí klíčový „fígl“ celého výzkumu: Proč hledat odpovědi na naše otázky v tom, jak žáci odpoví na dotazník? Proč nevyužít dotazník jako odrazový můstek k tomu, abychom mohli žákům položit další, hlubší otázky: Proč myslíte, že dotazník dopadl, jak dopadl? Jak vysvětlujete, že vaše třída odpověděla, jak odpověděla? Principem výzkumu tedy není kvantitativní analýza odpovědí, ale kvalitativní analýza zaměřená na motivy, logiku a zkušenosti respondentů.
Pojďme si princip výzkumu vysvětlit: V první fázi výzkumu, které má podobu dotazníkového šetření, žáci odpovídají na otázky formulované tak, aby se v odpovědích odráželo veřejné mínění ve zkoumané lokalitě:
„TIPNĚTE SI: Jak by asi odpověděli vaši sousedi na otázku „KDO Z TĚCHTO LIDÍ ŽIJÍCÍCH V ČR NEJSPÍŠ BYDLÍ V TAKOVÉM DOMĚ?“ Zaškrtněte u každého domu JEDNU národnost.“
Žákům jsou předloženy 4 domy různé kvality, ke kterým mají přiřadit 4 národnosti jejich obyvatel.
Žákyně nejdříve formulovaly předpoklad, že respondenti, ať už žáci z pražských či regionálních škol, budou odpovídat podobně (např. honosné domy přiřadí Američanů, nuzné Romům). Jak pak ale odlišit, v čem se liší žáci z Prahy od žáků z regionů? Žákyně předpokládají, že odlišnosti se začnou vynořovat až dodatečně a budou spočívat v interpretaci výsledků jednotlivými třídami. Způsob, jakým respondenti své odpovědi interpretují, se žákyně rozhodly zjišťovat ve druhé fázi výzkumu – a to v řízené diskusi ve formátu fokusní skupiny s respondenty přímo ve třídách.
UKÁZKA OTÁZEK VE FOKUSNÍ SKUPINĚ:
Znáte osobně někoho, kdo má takové povolání? Jaký typ lidí máte spojený s tímto povolání?
Proč jste tuto práci přiřadili k této národnosti? Kdo podle vás běžně takovou práci zastává?
Setkáváte se s takovými pracovníky často?
Ve třetí fázi výzkumu se žákyně rozhodly provést srovnání výpovědí respondentů z fokusních skupin s cílem identifikovat motivy, vysvětlení a zkušenosti, v nichž se pražští žáci liší od mimopražských kolegů. Výzkum se žákyně rozhodly provést na domovském Gymnáziu Jana Nerudy a alespoň na jednom gymnáziu ze severu Čech, ideálně z města s významnějším podílem Romů nebo cizinců mezi obyvateli.
POZNATKY A ZÁVĚRY
Zatímco pražští žáci mají díky osobním kontaktům s Američany a dalšími lidmi ze „Západu“ vhled do jejich životů i postavení, žáci ze severu Čech mají větší povědomí o realitě života Romů. Přestože obě skupiny žáků přisuzují negativní pohled majority na Romy zejména vlivu médií, je patrné, že v hypotetických Pražanech vyvolává situace Romů zcela jiné emoce než v hypotetických Severočeších. Pražané dle žáků s Romy spíše solidarizují, Severočeši přistupují k Romům jako k méněcenné skupině, která si za své postavení může sama.
Své poznatky z projektu popisuje jedna z výzkumnic těmito slovy: „Praha je velká bublina, kde její obyvatelé májí velice odlišné pohledy na menšiny než zbytek obyvatel České Republiky. Ale ne jen to, taky jestli bydlíte v Praze nebo v zbytku České republiky, tak nemáte zkušenost se stejnými menšiny. Mnoho lidí, kteří třeba neznají osobně osobu z ‘bohatších´ nebo ‚chudších‘ menšin si tvoří svůj názor na tuto menšinu podle toho, co slyší, vnímají ve svém okolí, a co vidí ve filmech/médiích.“
Na své účasti v projektu žákyně oceňují, že měly příležitost o pohledu českých středoškoláků na menšiny mluvit se studenty z různých ročníku a škol. „Bylo to velice obohacující. Je to zkušenost, se kterou jsem velmi spokojena a na kterou nezapomenu,“ shrnuje svou zkušenost jedna z výzkumnic.
Podcast, ve kterém studentky hovoří o projektu
Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.
Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.
