06

Kam kráčíš, Karlíne?

06/12/2022

Kam kráčíš Karlíne?

Studenti gymnázia PORG zpracovali spolu s Multikulturním centrem Praha projekt nazvaný Kam kráčíš Karlíne?, který se zaměřuje na proměnu pražské čtvrti – zvláštní pozornost pak věnuje situaci místních romských obyvatel.

Půlroční práce započala sérií historických workshopů věnujících se různým aspektům migrace na území dnešní České republiky v posledních sto letech. Jednou z hlavních tematických linií bylo pochopení specifické sociální a ekonomické situace v pohraničních oblastech České republiky, tedy v bývalých Sudetech, kde po nuceném vysídlení německého obyvatelstva zůstává množství neobsazených pracovních pozic. A právě proto jsou sem v poválečných letech zváni za prací také Romové převážně z východního Slovenska.

Na workshopy již navazoval vlastní projekt studentů, kteří se rozhodli zaměřit na vývoj a současnou podobu pražského Karlína. Jedním z důvodů pro to bylo, že lidé, jenž čtvrť museli v posledních letech opustit, často odcházeli právě do zmiňovaných regionů na severu Čech. Současně si žáci přáli hlouběji porozumět situaci na místě, které se nachází nedaleko jejich školy a jsou s ním tedy v téměř každodenním kontaktu, dívají se na něj však pouze zvenčí.

Studenti postupně absolvovali přednášku se socioložkou Barborou Matysovou, komentovanou procházku Karlínem s architektem Jakubem Nakládalem a následně už přistoupili k jádru projektu – a to k rozhovorům se současnými i bývalými obyvateli čtvrti. Získané poznatky pak byly zpracovány Tadeášem Polákem do ilustrací, které si můžete prohlédnout na webu MKC. Tamtéž naleznete i podcast, v němž zástupci a zástupkyně z řad studentů hovoří o své zkušenosti s projektem a o tom, co se dozvěděli o proměnách čtvrti, kde se proces gentrifikace rozvinul zatím pravděpodobně nejdále v celé Praze.

Tohle město není pro chudý

Gentrifikaci, jedno z hlavních témat projektu, lze v nejširším slova smyslu definovat jako proces proměny města nebo jeho částí, které vedou k zvýšení cen nemovitostí v dané oblasti a mají tedy za důsledek vystěhování chudších obyvatel a přistěhování těch, kteří si vyšší ceny mohou dovolit. Jak píší sami studenti v jednom z doprovodných textů ke zmiňovaným ilustracím:

„Celý proces je často nastartován a následně provázen změnami v kulturním charakteru čtvrti. Abychom to řekli úplně jednoduše, celé to většinou probíhá tak, že nějaká čtvrť začne být populární a zajímavá, protože se v ní realizuje alternativně laděná kultura. Místo začne být oblíbené, lidé jej chtějí navštěvovat a bydlet v něm. To vyžene ceny nahoru a donutí ekonomicky chudší vrstvu lidí čtvrť opustit. Za nimi pak často následuje i ona alternativně laděná kultura.“

Proces gentrifikace se v různé míře a formě dotknul také životů lidí, s nimiž studenti vedli rozhovory. Příkladem jsou dvě ženy, které spolu s ostatními obyvateli svého bývalého domova dostaly výzvy k vystěhování. Dům, ve kterém obě strávily několik desetiletí, chtěla developerská firma zrekonstruovat a byty následně rozprodat či pronajmout za několikanásobné částky. Dvě sousedky, s nimiž měli studenti možnost hovořit, se i přes přímou výzvu rozhodly dům neopustit. Po několika týdnech právní i přímé šikany k tomu však byly nakonec přinuceny.  „Když má někdo finanční sílu, tak opravdu nemáte šanci,“ shrnují hořce situaci. Na jejich bývalém domově nyní visí reklama na “luxusní bydlení s duší”.

Právě ztráta duše čtvrti a transformace na uniformní kancelářský prostor je problém, který kritizuje většina lidí, s nimiž studenti hovořili. Zdůrazňuje to také jeden z Romů,  který s láskou vzpomíná na své dětství strávené v Karlíně. Navzdory problémům jako znečištění vzduchu z místních továren a přelidněnost, si čtvrť vybavuje jako místo klidného soužití:„My jsme si tam jako děti hráli všichni, i s bílými dětmi mezi sebou, a to už tam dneska nevidíte. Uvidíte tam jenom milionáře.”

Romové v Karlíně

Romové, kteří se do Prahy často přistěhovali za prací, nevlastnili další rekreační objekty, trávili tedy výrazně více času ve veřejném prostoru a budovali si k němu silný vztah. Romové a Romky v Karlíně pořádali řadu sportovních a kulturních událostí. Konaly se zde soutěže tanečních souborů, dětské karnevaly nebo soutěže o Romskou ženu roku. Za Karlín hrálo fotbal i čistě romské mužstvo a působil zde také Romský svaz žen. Romská komunita dále také organizovala pravidelné úklidy Karlínského náměstí. Romští a Neromští obyvatelé se dobře znali a trávili spolu čas, protože pracovali ve stejných továrnách a z nich potom chodili do stejných hospod. ,,Lidi tam při sobě pěkně drželi, ať to byli Romové nebo Češi. Když můj táta dělal svatbu, tak tam pozval třeba 200 lidí a z nich byla skoro půlka bílých,” vzpomíná na tehdejší atmosféru Rom, který Karlín musel před několika lety opustit.

Situace se změnila koncem 80. let, především poté, co byla otevřena škola, kam byly posílány výlučně romské děti. V 90. letech pak probíhá nekontrolovaná privatizace a proces je pak završen poničením velké části čtvrti povodněmi v roce 2002. Všechny tyto faktory vedly k vystěhovávání nízkopříjmových obyvatel a velice často také romských rodin. Odhaduje se, že v Karlíně v dnešních dnech bydlí maximálně pět posledních rodin romského původu.

Účelem projektu nebylo rozhodnout, zda je gentrifikace dobrý nebo zlý proces, ale ukázat dopady, které má na konkrétní lidské životy a tyto příběhy zaznamenat. Současně by si přál poukázat na různé formy dobrovolné či nucené migrace, která se nemusí nutně odehrávat až za hranice států a otevřít diskuzi o tom, kam dnešní Karlín kráčí.

Podcast se studentským týmem

Výstupní ilustrace ke studentskému projektu

Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.

 

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MKC Praha
Cizinci Rasismus Romové

Je rasismus v Česku opravdu problém?

06/12/2022

„Je rasismus v české společnosti skutečný problém?“ chtěli vědět studenti a studentky z Gymnázia Thomase Manna

 

Provokativní a víceznačnou otázku, zda je rasismus v české společnosti problémem si kladli studenti a studentky pražského Gymnázia Thomase Manna. Na začátku spolupráce s Multikulturním centrem Praha žáci absolvovali pět workshopů, jejichž tématem byla historie migrace na území dnešní České republiky v posledních sto letech. Tato setkání, při kterých studovali dobové materiály a diskutovali nad souvisejícími otázkami, měly dvě hlavní tematické linky. Měly jednak ukázat, že migrace obyvatel není novým fenoménem současné doby, ale něčím, co se dělo vždy a vždy se dít bude, proměňují se pouze specifické okolnosti a podmínky. Druhou linkou rozvíjenou v rámci projektu, byla snaha o přiblížení a pochopení specifické sociální a ekonomické situace v pohraničních oblastech České republiky, tedy v bývalých Sudetech.

Rasismus a česká společnost

Následně žáci vstoupili do fáze, v níž se měli rozhodnout o vlastním výzkumném tématu. Jelikož jsme v předchozích workshopech často naráželi na otázky spojené s rasismem v různých formách a historických souvislostech, studenti se rozhodli, že by se této otázce chtěli více věnovat v kontextu současné společnosti. V následném hlasování zcela drtivě vyhrála otázka, kterou studenti sami formulovali: zda je rasismus v české společnosti skutečně problém. Pro její volbu měli různé motivace, které pokryly všechny možnosti toho, jak si otázku vyložit. Někteří se chtěli dozvědět, jakou míru a podoby rasismu v České republice zažívají lidé jiné než bílé barvy pleti, někteří reagovali na veřejný diskurz, jenž tvrdí, že se o rasismu mluví více, než k němu skutečně dochází. Silným motivem prvotních diskuzí byla tehdy aktuální fotbalová kauza ze zápasu skotských Rangers a Slavie, po kterém dostal hráč Kúdela, dle názoru žáků, neúměrně vysoký trest za podezření z rasistického komentáře.

Dívat se na problém ze všech stran

Vzhledem k rozsáhlosti problému a chuti se na něj podívat z co nejvíce možných úhlů se třída rozdělila na čtyři pracovní skupiny. Jedna se věnovala sestavení dotazníku, druhá rozhovorům, třetí mediální analýze a čtvrtá vytvářela video z výsledků těchto badatelských skupin, které je možné shlédnout na webových stránkách MKC. Studenti se tímto způsobem seznámili se základními zásadami kvalitativních a kvantitativních metod výzkumu.

Dotazníková skupina ve spolupráci s hostujícím sociologem vytvořila online dotazník. Jelikož byl dotazník anonymní, nejsou dostupné příliš detailní informace o jednotlivých respondentech, nicméně vzhledem k tomu, že byl šířen převážně mezi ostatní spolužáky a jejich rodiče, dá se odhadovat, že se jedná o obdobnou socio-ekonomickou skupinu. Z výsledků dotazníků vyplývá několik věcí. Rasismus v české společnosti za velký nebo poměrně velký problém označila nadpoloviční většina dotazovaných, čtvrtina pak za středně závažný a patnáct procent si myslí, že rasismus je buď malý a nebo vůbec žádný problém. Když byli lidé dotázání na své vlastní rasistické chování, polovina dotazovaných odpověděla, že se rasisticky nechová a další čtvrtina si nebyla zcela jistá. V kontextu vlastní rodiny by až čtvrtina dotazovaných označila chování někoho ze svých příbuzných za rasistické.

Studentky z rozhovorové skupiny se postupně sešly s pěti lidmi ve věku od 23 do 30 let – se dvěma lidmi romského původu, dvěma míšenci a jednou Afroameričankou. Studentky s respondenty hovořily o jejich zkušenostech s rasismem v české společnosti. Všichni zúčastnění mají řadu zkušeností s rasistickými útoky a poznámkami, ať už v průběhu vzdělávání nebo ve veřejném prostoru. Ač se mezi sebou informátoři neznali, jejich zážitky jsou v mnohém velice podobné, různí se však jejich přístupy a způsoby vyrovnávání se s danými situacemi. Někteří také zmiňují, že si myslí, že jejich situace je již o něco lepší v porovnání se zkušenostmi jejich rodičů, kteří dobře znali, jaké je to být šikanován na základě svého původu a snažili se před tím tedy své děti do maximální možné míry uchránit. Jedním z dalších diskuzních témat pak byly také návrhy na možná řešení a proměnu situace. V tomto ohledu se informátoři poměrně shodovali na důležitosti vzdělávání a seznamování se s lidmi mimo vlastní nejužší sociální bublinu. Studentky následně reflektují především překvapení z míry otevřenosti, s níž s nimi informátoři své mnohdy velice osobní zážitky sdíleli.

Skupina, která se rozhodla zkoumat mediální obraz rasismu v české společnosti, tak učinila především z přesvědčení, že veřejná debata je ze strany médií silně ovlivňována a utvářena. Společně došli k několika dílčím závěrům. Jedním z nich je, že o lidech romského původu je nejčastěji informováno v negativních kontextech, mluví se o nich často například v souvislosti se sociálním vyloučením nebo kriminalitou. Velmi málo prostoru je naopak věnováno zprávám úspěších zástupců romské komunity, případně romským kulturním událostem. O dalších lidech jiné, než bílé pleti není v českým médiích informováno pravidelně, ale pouze ve spojitosti s konkrétními kauzami, jako jsou právě události ze světa sportu, případně s politickým a společenským děním, jako byly například protesty Black lives matter. Relativně frekventovaným tématem je pak dále politická korektnost a zprávy o jejím údajném šíření. Výzkumné skupině se však nepodařilo dohledat příklady, ve kterých by skutečně docházelo k její aplikaci. Studenti především vyjádřili překvapení nad dostupností a množstvím dezinformačních webů, na které v procesu výzkumu naráželi.

Studenti a studentky se v rámci projektu pokoušeli na problematiku dívat ze všech možných úhlů a za použití různých metod. Snažili se zjistit celkové nastavení české společnosti v otázkách spojených s rasismem, dopady na lidi, kteří jsou rasismus sami vystaveni, i roli, kterou v utváření diskurzu hraje mediální obraz. Jedná se o nesmírně obsáhlé a různorodé téma, kterému je jistě potřeba věnovat zvýšenou pozornost jednak na výzkumné úrovni, současně se také snažit poznatky vnášet do veřejné diskuze i do vzdělávání.

Podcast se studentským týmem

Video shrnující studentský výzkum

Ilustrace

Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.

 

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

MKC Praha
Cizinci Rasismus Romové

Příběh Litvínova

06/12/2022

Příběh Litvínova

Studenti a studentky Evangelické akademie, pražské střední školy, spolu s Multikulturním centrem Praha zpracovali projekt zaměřený na sídliště Janov v severočeském městě Litvínov. Výběr takového tématu není náhodný. Střední škola je zapojena do projektu s názvem Příběhy těch, co museli jít, který se věnuje různým aspektům migrace na území dnešní České republiky v posledních sto letech a jejich dopadům. Studentský tým byl nejprve seznámen s historií migrace a se specifickou sociální a ekonomickou situací v pohraničních oblastech. Město Litvínov si pak zvolili jako pohraniční oblast, do které se po vysídlení německých obyvatel stěhovali, mnohdy nedobrovolně, také Romové,

Příběh jednoho sídliště

Studentský tým z Evangelické akademie se zaměřil na místní sídliště Janov. Zatímco kdysi se jednalo o výstavní a moderní sídliště, postupem času se proměnilo v sociálně vyloučenou lokalitu, kde jsou špatné hygienické podmínky, některým obyvatelům neteče teplá voda, nemají elektřinu, ačkoli za ní platí, v některých domech nejsou vstupní dveře nebo chybí okna. Výzkumný tým, který se do lokality vydal, byl stavem na sídlišti doslova otřesen, jak popisuje jeden z jeho členů: „To město vypadalo normálně, ale jakmile jsme přišli na to sídliště, tak to bylo něco nezapomenutelného. Něco takového jsem ještě neviděl.“ Studenti a studentky se proto začali ptát, v jakých podmínkách lidé žijí a jak se taková radikální proměna sídliště mohla stát. V těchto otázkách jim pomohl sociální pracovník, který v dané lokalitě dlouho působí a zprostředkoval jim také setkání s několika místními obyvateli.

Studentský tým během svého bádání zjistil, že město Litvínov ve Strategickém plánu sociálního začleňování pro roky 2018-2021 bydlení definuje jako jednu ze čtyř prioritních oblastí, která by se měla řešit. Město část sídliště Janov označuje jako problematickou lokalitu, která se potýká s hygienickými a technickými nedostatky, zpřehledňuje strukturu majitelů domů, ale téměř nic neříká o tom, jak k tomu došlo, nebo jaké to má přímé důsledky na lidi, kteří sídliště obývají. Tuto perspektivu týmu poskytl právě sociální pracovník.

„Místo, kde chtěl každej bydlet“

Výzkumný tým ve svém bádání uvádí do souvislosti poválečnou migraci chudých Romů z východoslovenského venkova za prací do vyprázdněného pohraničí. Zmiňují, že pro Romy tato doba nebyla vůbec jednoduchá, jejich vztah ke komunistické moci byl složitý, protože právě režim se snažil roztrhat jejich rodinné vazby a vymýtit jejich tradiční způsob života, zároveň ale usiloval o jejich sociální a materiální vzestup zejména skrze bydlení a práci. V tomto historickém kontextu byl Janov původně německou vesnicí na okraji hnědouhelného dolu, která se v 80. letech 20. století proměnila v ohromné a velkorysé sídliště, kde se měli usídlit jak obyvatelé vesnic, kteří ustoupili těžbě, tak nově příchozí, kteří se do průmyslové oblasti za prací stěhovali z celého Československa. Jeden pamětník, který v Janově prožil téměř celý život, popisuje sídliště takto:  „To bylo něco nádhernýho, tadyhle v tom paneláku byly tak krásný byty, to kdybyste viděli. Tady dole měli ty lidi i kytky, to bylo místo, kde chtěl každej bydlet, to byla nádhera.“

Město Litvínov získalo sídliště do vlastnictví po roce 1989, ale nemělo peníze na jeho údržbu. Úpadek sídliště začal právě v 90. letech, kdy byla velká většina bytů odprodána individuálním nájemníkům, a eskaloval po privatizaci celých panelákových domů po roce 2005. Spekulace s privatizovanými domy byly klíčovým procesem, který vedl k chaotické majetkové struktuře, sestěhovávání chudých lidí z celé republiky a následné degradaci značné části sídliště, která je nyní označována jako sociálně vyloučená lokalita, ve které se nedá žít. Ačkoli po roce 2005 byla část obytných domů rekonstruována, ty domy, jejichž majitelé jsou zadluženi vůči dodavatelům služeb a energií a mají komplikovanou vlastnickou strukturu, dále chátrají. Tyto struktury zapříčinily polarizaci sídliště na upravené zóny a chátrající místa, ve kterých probíhá nekontrolovaná migrace nájemníků, hluk nebo kriminalita, která zase zvyšuje frustraci okolních obyvatel. Po roce 2015 město domy, jejichž technický stav ohrožoval okolí, vykoupilo a řízeně zdemolovalo, město však nemůže vykoupit domy zadlužené a ty tak na sídlišti nadále chátrají.

Spíše než jeho výsledek studentského projektu byl důležitý celý jeho proces, který k němu vedl. Studenti si během výzkumu zkusili pracovat v týmu, vyhledávat informace, pohybovat se v terénu a zpracovávat získaná data i zbořit zažité bariéry. Projekt byl pro studentský tým cennou zkušeností, a pokud se jim podaří problematiku sídliště Janov dostat do povědomí lidí, je to další přidaná hodnota projektu.

Podcast, ve kterém studentský tým hovoří o projektu

Výstup studentského projektu

Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

MKC Praha
Rasismus Romové

Jsou Romové diskriminováni na pracovním trhu?

06/12/2022

Jsou Romové diskriminováni na pracovním trhu?

Studenti a studentky Střední odborné školy pedagogické a gymnázia Evropská na Praze 6 se rozhodli zabývat otázkou, zda Romové čelí rasismu a diskriminaci v zaměstnání a jaký dopad to může mít na jejich životy. Tento výzkum je součástí projektu Multikulturního centra Praha Příběhy těch, co museli jít, který učí studenty středních škol o historii migrace menšinových skupin obyvatel na území dnešní České republiky a s tím souvisejícími tématech, kterými jsou například sociálně vyloučené lokality, předsudečné chování či xenofobie. Studentský tým zaujalo téma diskriminace: Jak a kde se projevuje? Jaké důvody lidé k rasismu a diskriminaci mají a jak se cítí ti, kteří ji pociťují?

Jelikož se samotný projekt nejvíce dotýká historie Romů a jejich mnohdy nedobrovolného přesunu do sociálně vyloučených lokalit, výzkumný tým z gymnázia Evropská si za terén vybral město Litvínov. Zde studenti mluvili se zástupcem zaměstnavatelů a třemi romskými respondenty, kteří diskriminaci na pracovišti zažili. Kontakty na ně jim zprostředkoval sociální pracovník Ondřej, který v lokalitě dlouhodobě působí a kromě jiného pomáhá svým klientům vhodné zaměstnání hledat.

 

„Jediná možnost je z té práce odejít“

Z výpovědí respondentů vyplývá, že i když jsou do práce přijati, pracují za velmi nepříznivých podmínek. Dva muži a jedna žena středního věku nezávisle na sobě popisovali několik shodných motivů, se kterými se v zaměstnání setkali: šikanu a projevy rasismu na pracovišti, odmítání, přetěžování či nadměrnou kontrolu: „často mluvili o tom, že je na pracovních místech nepřijímá komunita, je tam častá šikana a pomluvy a jediná možnost je z té práce odejít, protože se tam cítí hrozně. Potom zase skončí bez práce a musí si hledat novou“, popisuje studentka Bára.  Student Jakub dále popisuje další silný zážitek, který mu utkvěl v hlavě: „Měl jsem takový moment, kdy náš respondent, pracující Rom, zmiňoval svoji zkušenost z práce v nemocničním zařízení, kde pracuje jako sanitář a má k tomu všechny podklady. Ale na pracovišti se k němu jeho spolupracovníci chovali nepříjemně, nadřízení mu nevycházeli vstříc. Například byl nemocný a jeho nadřízená ho donutila přijít podepsat papír, který mohl počkat až do doby, kdy bude zdravý. Přišlo mi, že se k němu chovali nehumánně.“ Studentka Nikola popisuje další příběh jednoho z respondentů: „Ten pán se šel zeptat na pracovní místo, a když tam přišel, bylo mu řečeno, že už mají plno. Cestou zpátky potkal dalšího člověka, člena majority, a rovnou mu říkal, ať už nechodí, že mají plno. On to stejně zkusil a přijali ho.“

Z vyprávění respondentů je patrné, že je pro ně velmi obtížné sehnat práci a i když si jí seženou, není lehké v ní vydržet. Nezaměstnanost pak negativně ovlivňuje i další faktory v jejich životech: chudobu, kvalitu bydlení či nízkou kvalifikaci. Kromě toho se neustálé odmítání či špatné pracovní prostředí promítá i do jejich psychiky, cítí se frustrovaní, bezmocní a plní nedůvěry v sebe, vlastní budoucnost i ve společenský systém. „Překvapilo mě to, jak dobře to zvládají, jak se nedají, stále mají naději a stále se snaží“, popisuje své dojmy student Michal.

 

Je to o systému

Popsané zkušenosti třech Romů, se kterými studenti mluvili, se neshodují se zaměstnavatelem panem Alešem, který se věnuje aktivní politice zaměstnanosti a zprostředkovává lidem práci: „Trh je úplně vyprahlý, o tom svědčí i množství cizinců – dělníci jsou vyluxovaní“. Zároveň dodává, že známá domněnka, že Romové nepracují, neplatí. Mnoho Romů (ale nejen jich) se o práci neuchází, protože mají exekuce, kvůli kterým by přišli o velkou část mzdy, proto preferují práci načerno. V současném nastavení systému je na tom zaměstnanec s exekucemi finančně hůř, než člověk pobírající sociální dávky. Právě nastavení systému je problém, na který studenti často naráželi: „Docela mě zaskočilo, jak ti lidé byli smutní, že jim tenhle systém nepomáhá a nemůžou se dostat ze situace, ve které jsou. Bylo z nich cítit, jak je jim to hrozně líto. Odnesli jsme si z toho, že diskriminace tady existuje, i když z pohledu mojí skupiny nebo generace to není téma, co by se řešilo každý den. Takových příběhů existuje hodně a je to téma, které by stálo za to víc řešit.“

Podcast, ve kterém studentský tým hovoří o projektu

Výstup studentského týmu

Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

MKC Praha
Rasismus Romové

Jak mladí pohlížejí na Romy? Srovnání názorů pražských a severočeských středoškoláků

06/12/2022

Jak mladí pohlíží na Romy? Srovnání názorů pražských a severočeských středoškoláků

Žákyně Gymnázia Jana Nerudy v Praze 1 projevily zájem zjistit více o rasismu v českých školách. Existuje? Jaké jsou kořeny a motivy rasistických postojů a jednání? Jak vlastně středoškoláci pohlíží na menšiny a v čem se liší pohledy pražských studentů od studentů z regionů? Odpovědi na tyto otázky mělo žákyním gymnázia přinést dotazníkové šetření provedené na jednom pražském a jednom severočeském gymnáziu. Nad výsledky šetření pak proběhla na obou školách debata, ve které respondenti vysvětlovali, proč v anketě odpovídali, jak odpovídali.

Při mapování zájmu projevili žákyně Gymnázia Jana Nerudy zájem podívat se na přítomnost rasismu ve vzdělávání. Jak vlastně majorita kouká na romské děti? Lze to nějak „experimentálně“ ověřit přímo ve třídách? Probíráme různé varianty – sociometrický kvíz, rolová hra, dotazníkové šetření – a diskutujeme jejich praktickou proveditelnost. Je realistické provádět na školách sociometrická měření? Podaří se nám přesvědčit pedagogy, aby nám „půjčili“ své děti k sehrání rolové hry? Dotazníkové šetření z těchto debat vyjde jako nejméně atraktivní, ale nejproveditelnější varianta.

Z předchozích úvah rovněž vykrystalizovaly hlavní výzkumné otázky:

  1. Jak žáci vnímají socioekonomické postavení různých národnostních skupin v ČR?
  2. Jak a čím žáci vysvětlují jejich odlišné socioekonomické postavení (a jakou roli v tom hrají předsudky)?
  3. V čem se liší vysvětlení těchto odlišností mezi pražskými a mimopražskými žáky (pokud se liší)?

PRINCIP ŽÁKOVSKÉHO VÝZKUMU

Co se vlastně chceme dozvědět? Na co se v něm ale ptát? Jak položit otázku tak, abychom zjistili, co si respondent o menšinách vlastně myslí?

Z těchto otázek se zrodí klíčový „fígl“ celého výzkumu: Proč hledat odpovědi na naše otázky v tom, jak žáci odpoví na dotazník? Proč nevyužít dotazník jako odrazový můstek k tomu, abychom mohli žákům položit další, hlubší otázky: Proč myslíte, že dotazník dopadl, jak dopadl? Jak vysvětlujete, že vaše třída odpověděla, jak odpověděla? Principem výzkumu tedy není kvantitativní analýza odpovědí, ale kvalitativní analýza zaměřená na motivy, logiku a zkušenosti respondentů.

Pojďme si princip výzkumu vysvětlit: V první fázi výzkumu, které má podobu dotazníkového šetření, žáci odpovídají na otázky formulované tak, aby se v odpovědích odráželo veřejné mínění ve zkoumané lokalitě:

„TIPNĚTE SI: Jak by asi odpověděli vaši sousedi na otázku „KDO Z TĚCHTO LIDÍ ŽIJÍCÍCH V ČR NEJSPÍŠ BYDLÍ V TAKOVÉM DOMĚ?“ Zaškrtněte u každého domu JEDNU národnost.“

Žákům jsou předloženy 4 domy různé kvality, ke kterým mají přiřadit 4 národnosti jejich obyvatel.

Žákyně nejdříve formulovaly předpoklad, že respondenti, ať už žáci z pražských či regionálních škol, budou odpovídat podobně (např. honosné domy přiřadí Američanů, nuzné Romům).                                    Jak pak ale odlišit, v čem se liší žáci z Prahy od žáků z regionů? Žákyně předpokládají, že odlišnosti se začnou vynořovat až dodatečně a budou spočívat v interpretaci výsledků jednotlivými třídami. Způsob, jakým respondenti své odpovědi interpretují, se žákyně rozhodly zjišťovat ve druhé fázi výzkumu – a to v řízené diskusi ve formátu fokusní skupiny s respondenty přímo ve třídách.

UKÁZKA OTÁZEK VE FOKUSNÍ SKUPINĚ:

 Znáte osobně někoho, kdo má takové povolání? Jaký typ lidí máte spojený s tímto povolání?

Proč jste tuto práci přiřadili k této národnosti? Kdo podle vás běžně takovou práci zastává?

Setkáváte se s takovými pracovníky často?

Ve třetí fázi výzkumu se žákyně rozhodly provést srovnání výpovědí respondentů z fokusních skupin s cílem identifikovat motivy, vysvětlení a zkušenosti, v nichž se pražští žáci liší od mimopražských kolegů. Výzkum se žákyně rozhodly provést na domovském Gymnáziu Jana Nerudy a alespoň na jednom gymnáziu ze severu Čech, ideálně z města s významnějším podílem Romů nebo cizinců mezi obyvateli.

POZNATKY A ZÁVĚRY

Zatímco pražští žáci mají díky osobním kontaktům s Američany a dalšími lidmi ze „Západu“ vhled do jejich životů i postavení, žáci ze severu Čech mají větší povědomí o realitě života Romů. Přestože obě skupiny žáků přisuzují negativní pohled majority na Romy zejména vlivu médií, je patrné, že v hypotetických Pražanech vyvolává situace Romů zcela jiné emoce než v hypotetických Severočeších. Pražané dle žáků s Romy spíše solidarizují, Severočeši přistupují k Romům jako k méněcenné skupině, která si za své postavení může sama.

Své poznatky z projektu popisuje jedna z výzkumnic těmito slovy: „Praha je velká bublina, kde její obyvatelé májí velice odlišné pohledy na menšiny než zbytek obyvatel České Republiky. Ale ne jen to, taky jestli bydlíte v Praze nebo v zbytku České republiky, tak nemáte zkušenost se stejnými menšiny. Mnoho lidí, kteří třeba neznají osobně osobu z ‘bohatších´ nebo ‚chudších‘ menšin si tvoří svůj názor na tuto menšinu podle toho, co slyší, vnímají ve svém okolí, a co vidí ve filmech/médiích.“

Na své účasti v projektu žákyně oceňují, že měly příležitost o pohledu českých středoškoláků na menšiny mluvit se studenty z různých ročníku a škol. „Bylo to velice obohacující. Je to zkušenost, se kterou jsem velmi spokojena a na kterou nezapomenu,“ shrnuje svou zkušenost jedna z výzkumnic.

Podcast, ve kterém studentky hovoří o projektu

Výstup studentského výzkumu

Ilustrace k projektu vytvořil Tadeáš Polák.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

MKC Praha
Rasismus Romové

Na co jsou vědomosti, když si člověk nedokáže uvařit oběd?

06/12/2022

Studenti chtějí chodit do školy, potřebují však cítit, že je připravuje na jejich budoucí život

Studenti a studentky gymnázia Přípotoční strávili spolupráci s MKC v intenzivní každotýdenním kontaktu téměř půl roku. Za tu dobu prošli pěti workshopy, jejichž tématem byla historie migrace na území dnešní České republiky v posledních sto letech. Tato setkání, při kterých studovali dobové materiály a diskutovali nad souvisejícími otázkami, měly dvě hlavní tematické linky. Měly jednak ukázat, že migrace obyvatel není novým fenoménem současné doby, ale něčím, co se dělo vždy a vždy se dít bude, proměňují se pouze specifické okolnosti a podmínky. Druhou linkou, která byla v rámci projektu rozvíjena, byla snaha o přiblížení a pochopení specifické sociální a ekonomické situace v pohraničních oblastech České republiky, tedy v bývalých Sudetech.

Na historické workshopy už pak navazoval vlastní projekt studentů a studentek, zpracovávající téma, které si měli sami zvolit. Od toho je však dělil ještě jeden nelehký krok. Toto téma nalézt. Žáci dostali na výběr několik možných okruhů, z nichž drtivě zvítězilo vzdělávání. V následujících debatách se pak snažili vybrat vhodný úhel, jak se nad problematikou zamýšlet. Jeden z nich byl, zaměřit se na rozdílnost podmínek romských žáků a příslušníků majority v severních Čechách a navázat tak na znalost, získané v předcházejících lekcích. Postupem času však bylo stále jasnější, že studenty a studentky téma zajímá především kvůli vlastní perspektivě a jejich aktuální pozici v českém vzdělávacím systému a nebyl důvod jim ve výběru tématu bránit, když podstatnou část výzkumu tvoří právě i zapálení a zájem o téma, které chce výzkumník zkoumat.

Cítí se žáci středních škol připraveni na budoucí život?

Žáci často zmiňovali, že se necítí připraveni na budoucnost, která je čeká po ukončení gymnázia a budí v nich tak silné obavy. Reflektovali skutečnost, že vstupní podmínky na trh s bydlením jsou výrazně náročnější než ty, se kterými se potýkala generace jejich rodičů. Zmiňovali některé aktuální kauzy jako krach energetické společnosti Bohemia Energy a strach, že by na podobnou událost nedokázali reagovat tak, aby je nedostala do finančních potíží.

Nejčastěji se však vraceli k frustraci ze skutečnosti, že musí převážnou většinu svého času věnovat studiu předmětů, které je moc nezajímají, aby splnili klasifikační kritéria, a nemohou se tak dostatečně věnovat těm předmětům, v nichž by se rádi více rozvíjeli. Společným projektovým tématem se tedy stala otázka, zda by bylo možné, aby si studenti volili předměty, které budou studovat. Projekt na gymnáziu Přípotoční byl tak mimo jiné mimořádný v tom, že zde zvítězila participativní složka nad tematickou. Všichni účastníci projektu si byli samozřejmě vědomi skutečnosti, že se pohybují v rámci definice všeobecného gymnázia, které se ze své podstaty snaží zprostředkovat všeobecný přehled. To však neubíralo na zajímavosti otázce, zda může existovat alternativa mezi nutností rozhodnout se o svém budoucím zaměření již po základní škole a vydat se na odbornou školu a mezi příliš širokým gymnaziálním vzděláváním. Za účelem zodpovězení této otázky bylo tedy podniknuto několik kroků.

Hledání odpovědi

Studenti a studentky ve spolupráci s hostující socioložkou sestavili online dotazník, v němž se tázali ostatních středoškolských studentů a studentek, zda by ocenili možnost větší volnosti ve volbě předmětů. Ten ukázal, že až 90 %, z téměř tisíce respondentů a respondentek by tuto možnost uvítalo. Dále pak studovali dostupné materiály o školských zákonech a přizvali si na pomoc také zaměstnance ministerstva školství, s nímž hovořili o chystaných reformách v této oblasti. V neposlední řadě se pak žáci vydali vyzpovídat několik školních institucí, kde možnost specializace v různých formách existuje. Dvě z vybraných škol osobně navštívili a hovořili s místními pedagogy a žáky. Na některých provedli online rozhovory s vybranými místními studenty. Jedním z účastníků rozhovoru byl také pan ředitel gymnázia Přípotoční, s nímž studenti diskutovali o jeho názorech na nutnost proměny systému vzdělávání a faktorech, které tuto změnu brzdí. Během výzkumu se neustále objevovala řada dalších zajímavých otázek, které by si všechny zasloužily vlastní rozsáhlý výzkum. Studenti se však snažili držet hlavní výzkumné otázky ohledně různých aspektů více individualizované volby obsahu studia a v tomto ohledu došli k několika dílčím závěrům.

Zákony a peníze

Zjistili, že existují dvě hlavní limitace pro kreativnější nastavování učebních plánů, a to ze strany zákona a také možností financování. Co se týče prvního zmíněného, pokud je škola definována jako všeobecné gymnázium, musí naplňovat stanovené osnovy a objem vyučovaných hodin, které jsou ale jak z pohledu žáků, tak některých pedagogů naddimenzované. Druhou možností je pak definice školy jako některého typu odborného lycea, kterého využívají především nově vznikající takzvané alternativní školy.

Otázku finančních omezení dobře reprezentuje skutečnost, že až na jednu výjimku byly všechny školy, které jsme navštívili, a kde existovala možnost bližší specializace ve vyšších ročnících, soukromé. Výhodou soukromých škol je mimo jiné to, že mají možnost zaměstnat vyšší počty pedagogů a poskytovat tak možnost otevření většího množství předmětů a individuálnější práci a menšími počty žáků ve třídách. Hlavní nevýhodou je pak celkový dopad na fungování společnosti, v níž jsou studenti a studentky již v raném věku segregování na základně ekonomických možností svých rodin.

Návrh řešení, které třída, ve které byl projekt iniciován, navrhuje, je společné úsilí vycházející shora i zdola. Konkrétně by to mělo znamenat, že třída kvituje nutnost komplexní reformy vzdělávacího systému tak, aby dával větší možnost pro rozvoj individuálních schopností. Tato reforma však musí vznikat ve spolupráci se studenty, kteří daný systém zažívají každý den na vlastní kůži. Studenti si přejí, aby byl jejich hlas slyšen, jelikož navzdory všem stereotypům o líných teenagerech do školy chodit chtějí, pouze potřebují cítit, že zde strávený čas dává smysl a zprostředkovává jim možnost připravit se na nelehký svět, který je čeká za zdmi vzdělávacích institucí.

Ačkoli se tento studentský projekt svým tématem značně vychýlil od předpokládaného tématu migrace, poskytl studentům prostor věnovat čas tomu, co je skutečné pálí a k tomu se přiučit metodám sociálně vědního výzkumu. Studenti a studentky měli dále možnost  výzkum realizovat od počátečního sestavení výzkumných otázek, přes realizaci online výzkumu až k závěrečné analýze získaných dat a jejich zpracování. Ačkoli jich samotných se možná budoucí proměna českého vzdělávacího systému pravděpodobně již vůbec nedotkne, výzkum dělali také s myšlenkou na další generace a s nadějí, že jejich výzkum by mohl této proměně přispět.

Podcast, ve kterém studenti o výzkumu hovoří

Prezentace shrnující studentský výzkum

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

 

 

MKC Praha
Škola

Co je to vlastně rasismus?

06/12/2022

„Co je to vlastně rasismus?“ Uvažovali studenti a studentky Pražského humanitního gymnázia

Studenti a studentky na začátku projektu absolvovali pět workshopů, jejichž tématem byla historie migrace na území dnešní České republiky v posledních sto letech. Tato setkání, při kterých studovali dobové materiály a diskutovali nad souvisejícími otázkami, měla dvě hlavní tematické linky. Měla jednak ukázat, že migrace obyvatel není novým fenoménem současné doby, ale něčím, co se dělo vždy a vždy se dít bude, proměňují se pouze specifické okolnosti a podmínky. Druhou linkou, která byla v rámci projektu rozvíjena, byla snaha o přiblížení a pochopení specifické sociální a ekonomické situace v pohraničních oblastech České republiky, tedy v bývalých Sudetech. Spolupráce mezi Pražským humanitním gymnáziem a MKC byla bohužel zásadně ovlivněna pandemií covid-19, prostor pro společné setkání byl tedy bohužel omezen, i tak byla setkání podnětná.

 

Potíže s definováním rasismu

Na workshopy, které studenty a studentky seznámily s širokou oblastí, které se projekt věnuje, pak navázalo hledání vlastního výzkumného tématu. Třída projevila zájem o zaměření na otázku rasismu a jeho různých forem a projevů. První fáze byla tedy věnována diskusím o tom, co to vlastně rasismus je. Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. Studenti a studentky se postupně seznamovali s různými definicemi pojmu, které vychází jak ze zákona, tak z prací sociálních vědců a vědkyň. Řeč byla jednak o různých podobách jako je třeba individuální, strukturální nebo environmentální rasismus, ale i rozdílech mezi rasismem explicitním a implicitním.

 

Tyto teoretické poznatky pak dále konfrontovali v debatě nad konkrétními společenskými situacemi. Od velmi jednoznačných historických příkladů, jako je například rasová segregace v USA v minulém století se dále dostávali k otázkám reprezentace různých skupin v médiích nebo v popkultuře. Značný prostor byl věnován také debatě o vnímání lidí ze států východní Evropy v geograficky západnějších zemích, a to především v kontextu anti-polských nálad v Británii, zdůrazněných referendem o Brexitu. Ukazovalo se, že termín rasismu studenti a studentky vnímají převážně ve spojení s konceptem “rasy”, tedy domnělými biologickými rozdíly mezi lidmi a diskriminace na základě státního původu by měla být podle nich kategorizována v jiných pojmech. Třída se shodovala, že například rusofobii by neoznačili za projev rasismu, ale pouze jako projev určitých předsudků. Naše setkávání se konala jen několik dní po zahájení ruské invaze na Ukrajinu, bylo brzy zřejmé, že se naše výzkumné otázky budou týkat toho, jak tyto události ovlivnily atmosféru v české společnosti.

 

Změnil se pohled Čechů na lidi z Ukrajiny a z Ruska?

Studenti a studentky se vydali za svými spolužáky, ale také za náhodnými kolemjdoucími na ulici a požádali je, aby jim na kameru odpověděli na  dvě otázky: Změnil se v nedávné době pohled české společnosti na lidi z Ukrajiny? Změnil se pohled na lidi z Ruska? Získané odpovědi byly velice různé a dobře tak ukazují na pluralitu veřejných postojů. Ta souvisí také se skutečností, že jednotlivá videa byla pořízena v rozmezí dvou měsíců a zachycují tedy také proměnu postojů v čase.

Jednou z tezí, které byly v rámci diskusí naformulovány byl předpoklad, že lidé z Ukrajiny, kteří byli českou společnosti často vnímání především jako levná pracovní síla, v očích lidí stoupnou díky svému nasazení ve válce a bude s tím souviset také solidarita k lidem, kteří před válkou prchají. Tento předpoklad se však zcela nepotvrdil. Mnoho dotázaných zmiňuje, že ve svém okolí zaznamenali obavy, že lidé přicházející z Ukrajiny budou odčerpávat zdroje místních lidí. Dotazovaní si však všímají také existující solidarity, kterou si vysvětlují mimo jiné i odkazem na historickou paměť spojenou s rokem 1968. V jedné z odpovědí zaznívá také názor, že lidé jsou s Ukrajinci solidární, jelikož jsou to „Slované jako my“. Na tomto místě by bylo jistě zajímavé navázat dalším výzkumem, který by se zaměřil na otázku, proč daný argument nebývá používán v souvislosti s lidmi pocházejícími z Ruska. V tomto ohledu respondenti vesměs odpovídají, že si nevšimli zásadní proměny postojů k lidem z Ruska, kteří žijí na území České republiky. Zaznívají však také apely na nutnost rozlišovat mezi obyvateli státu a jeho vládou a neaplikovat na to princip kolektivní viny.

Z velice krátkého průzkumu veřejného mínění studenti především zjistili, že ve společnosti nepanuje jednotný názor. Názory se mohou různit na základě konkrétních charakteristik daného člověka, proměňují se však také v čase, v závislosti na společenské a politické situaci a proto je nutné ji nadále sledovat.

Kromě výsledků, které výzkumnému týmu průzkum přinesl, byl pro studenty a studentky hodnotný také samotný proces výzkumu, který spočíval již v samotné diskusi a dohodě nad hlavním výzkumným tématem, pokračoval k vytyčení výzkumných otázek a nahlédnutí do toho, jak se provádí průzkum veřejného mínění, které výzkumný tým následně realizoval. Celý projekt končil analýzou získaných dat a jejich ztvárněním do krátkého videa. Ačkoli se studentský průzkum nemůže rovnat velkým sociologickým analýzám veřejného mínění, snažili jsme se, aby byl pro studenty a studentky nahlédnutím do výzkumné práce a pochopením, že lidé mají pluralitní a často proměnlivé názory, které jsou ovlivňovány dalšími různorodými vlivy. Takový pohled na společnost může také vést k větší vzájemné toleranci i potlačení xenofobních či rasistických projevů mezi lidmi.

Závěrečné video žáků není z důvodu GDPR volně dostupné.

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

 

MKC Praha
Cizinci Rasismus

Naše vize školy

06/12/2022

Naše vize školy

 

Metropolitní odborná a umělecká střední škola nabízí obory kadeřník, vlásenkář a maskér, vlasová kosmetika, masér, kosmetické služby, umělecké řemeslné práce, podnikání. Jako jediná ze škol, které se zapojily do projektu Příběhy těch, co museli jít, nabízí výuční obory a její studenti se již od nástupu do školy úzce specializují.

 

Hledání tématu

Třída, se kterou lektoři po dobu jednoho roku spolupracovali, absolvovala všechny úvodní workshopy týkající se historie, migrace a otázky romské menšiny, dále pak workshopy metodické. Když ale přišlo na řadu vybírání tématu projektu, které má studenty zajímat do té míry, aby byli motivováni až nadšeni na něm pracovat, vyhrálo téma, které studenti později pojmenovali „Naše vize školy“. Ačkoli je to téma nesouvisející s projektem jako takovým, nutit studenty do jiného by podrývalo participační metodu, na které je lektorský přístup založen a pravděpodobně by vedlo k nezájmu a nečinnosti studentů v projektu. Jedním z cílů projektu je zkušenost s projektovou prací, vedení a práce v týmu, to je často i to hlavní, co si studenti z projektu odnáší, nehledě na jeho téma.

Studenti při výběru tématu vycházeli z toho, že by chtěli něco udělat pro školu, na které studují a vylepšit některé její nedostatky. Aby nezůstali u pouhého stěžování si, rozhodli se nejdříve shromáždit různé názory na to, co jim ve škole vadí a chybí a následně to tzv. metodou kódování roztřídit do různých kategorií, ke kterým doplní komentář. Jejich výstupem je plachta, kde jsou přehledně znázorněny všechny kategorie a konkrétní problémy. Tento výstup a jeho komentář následně bude sloužit jako podklad, který chtějí ukázat vedení školy a jednat s ním o možnostech nápravy. Studenti jsou si vědomi toho, že výsledky jednání s vedením se mohou projevit až za delší dobu a možná je pocítí až nastupující spolužáci. „Některých změn snad půjde dosáhnout dříve, protože nejsou tak velké ani drahé, například přístup ke studentům,“ tvrdí student oboru podnikání Tomáš.

 

Něco nám chybí, něco chceme jen změnit

            Studenti výsledky výzkumu rozdělili na dvě hlavní kategorie: chybí nám a chceme změnit. Z kategorie chybí nám, se jedná o jídelnu, záchody, šatny a skříňky, tělocvičnu a další nedostatky v budově.

Studentům v budově školy schází jídelna a na obědy musí chodit do jídelny základní školy, která se nachází ve stejné ulici. Škola se chybějící jídelnu snažila nahradit bufetem a automaty s občerstvením, což dle reakcí studentů nestačí, nicméně je třeba podotknout, že studentům možnost obědů zajistila a studenti mají naopak díky bufetu možnost kupovat si občerstvení i o přestávkách. Dalším tématem, které studenti zdůrazňují, jsou drobné opravy ve škole, nebo rekonstrukce některých částí školy, které se jim zdají nevyhovující. Studenti by také ocenili, kdyby měli více prostorů, kam si ukládat své věci, které zrovna nepotřebují při výuce. Během výuky by rádi používali více interaktivní tabule a elektroniku, která by jim dle jejich slov mohla být během výuky dobrou pomůckou.

 

„Chceme to změnit“

Kategorie „chceme změnit“ se týká zejména praxí, výuky a přístupu vedení ke studentům. Ohledně výuky by studenti ocenili zejména více výletů, zahraničních výměn a exkurzí, které by rozšířily povědomí o oborech, které studují a mohli by si lépe propojit teoretické vědomosti s praxí. Navzdory tomu, že mnoho času studenti stráví přímo na praxích, studenti by ocenili větší školu hrou, více projektů a skupinové práce. Uvažují, že pro zlepšení celkové atmosféry ve třídě by jim mohli pomoct adaptační kurzy, které se obvykle pořádají na začátku školního roku, aby se všichni spolužáci seznámili mimo prostředí školy.

Studenti jsou s praxemi spokojeni, stejně jako u tříd, kde probíhá teoretická výuka, by ocenili modernizaci některých místností tak, aby vzniklo více prostoru na praxe a uložení věcí.

 

Chceme změnit atmosféru školy

Posledním bodem, který by studenti chtěli na škole změnit je vztah studentů a pedagogů, které by mělo být z obou stran ohleduplnější. Stejně jako jiní středoškoláci, si i tito zapojení studenti stěžují na brzké vstávání a dlouhý den ve škole, po kterém jsou unavení. Chtěli by se tedy bavit s vedením o samotném vzdělávacím programu a časových dotací pro jednotlivé předměty. V neposlední řadě ve třídách chybí školní samosprávy, skrze které by šlo s vedením komunikovat a řešit třeba výše uvedená témata.

 

Studentům se ve spolupráci s Multikulturním centrem Praha podařilo shromáždit dostatek podnětů od spolužáků a utřídit je tak, aby sloužily jako podklad pro komunikaci s vedením a budeme doufat, že projekt nezůstane jenom nenaplněnou vizí.

výstup výzkumu

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

 

 

 

 

 

MKC Praha
Škola

Tematizování rasismu

06/12/2022

PROJEKT GYMNÁZIA ARABSKÁ: TEMATIZOVÁNÍ RASISMU

Žáci třetích ročníků z Gymnázia Arabská v Praze 6 se rozhodli podívat se na to, jaké skupiny obyvatel se mezi žáky gymnázia netěší příliš velké oblibě, a zároveň projevili přání s tím něco udělat. Dobře naplánovaný a slibně nastartovaný projekt bohužel skončil předčasně, jeho realizaci zhatila pandemická situace a technické problémy. Lektorskému týmu nebyl umožněn vstup do školy a potíže technického charakteru neumožnily lektorům distančně řídit práci žákovských týmů na dílčích úkolech.

 VOLBA TÉMATU PROJEKTU

Při mapování toho, čemu by se gymnazisté chtěli věnovat, projevila třída zájem o následující čtyři témata: problematika chudoby, rasismus, vzdělání a život Romů v Praze. V následném brainstormingu se nejvíc podnětů vyrojilo kolem tématu rasismu, které získalo nejvíce bodů i při druhém hlasování. Diskuse nad tím, jak téma uchopit a čemu se věnovat, se ustálila kolem čtyř oblastí. Na základě těchto oblastí lektorský tým navrhl žákům 2 konkrétní projekty, na nichž by mohli pracovat. První téma, které se věnuje postojům spolužáků k minoritním skupinám obyvatel v hlasování získalo jeden hlas, téma druhé, které by se kromě výzkumu postojů věnovalo i kampani ve škole, získalo od žáků čtyři hlasy.

HLASOVÁNÍ A VÍTĚZNÉ PROJEKTOVÉ TÉMA

V reakci na tyto dva návrhy přišla jedna ze žákyň se spontánním nápadem propojit téma 1 (sonda do postojů spolužáků) s tématem 2 (protirasistická kampaň na škole). V hlasování pak zvítězil právě tento spontánní návrh a téma projektu bylo na světě. Z další diskuse se vynořil cíl projektu: propojit šetření o tom, které skupiny obyvatel žákům gymnázia vadí s kampaní, která by na to chtěla poukázat a přimět gymnazisty k zamyšlení. Tento cíl stručně vyjadřuje jednoduchá projektová vize, kterou si žáci formulovali a odsouhlasili: „ZJISTÍME, KDO KOMU NA ŠKOLE VADÍ A NAVÁŽEME NA TO KAMPANÍ (ABY TO TAK NEBYLO…)“

PLÁNOVÁNÍ A REALIZACE

Po výběru tématu a cíle projektu je potřeba položit si otázku: Jak tuto vizi naplnit? Během plánovacích diskusí žáci rozdělili projekt do dvou částí či klíčových aktivit:

Realizace šetření, kdo komu na škole vadí                      Promyšlení a realizace návazné kampaně

Nyní již nebránilo nic tomu začít realizovat první část projektu. V první fázi práce na projektu probíhala diskuse o tom, co a jak žáci budou zjišťovat. Výběr metody se nakonec ustálil na využití dotazníkových formulářů aplikace google docs, které lze studentům z celého gymnázia snadno distribuovat prostřednictvím emailu. Z diskuse nad tím, co vlastně chceme dotazníkovým šetřením zjistit či k čemu ho využít, vykrystalizoval nápad vyprofilovat jeho pomocí „ideální typ“ neoblíbeného člověka studentů gymnázia Arabská.

Na základě tohoto zadání probíhá diskuse o parametrech či atributech neoblíbenosti. Žáci se rozhodli sledovat atributy jako národnost, příslušnost k sociální skupině, sociální patologii, základní demografické údaje, religiózní a politickou orientaci.

Žáci začali v menších teamech pracovat na dotazníku, který měl tyto vlastnosti mapovat. Členové týmů formulovali otázky i způsob měření a výsledek práce diskutovali s ostatními spolužáky. Formulace, nad kterými zavládla shoda, zanášeli do formuláře.

Následně ještě proběhl brainstorming nad tím, jak ověřit srozumitelnost formuláře a jak jej následně šířit respondentům: žáci jej poté, co se shodli na konečném znění, měli rozeslat nejdříve svým příbuzným a případnou zpětnou vazbu zakomponovat do finální podoby dotazníku. Ten měl být následně šířen z jedné centrální adresy všem žákům gymnázia. Na dotazník měli být všichni žáci školy upozorněni a o jeho vyplnění požádáni prostřednictvím školního rozhlasu.

K realizaci dílčích kroků, které z brainstormingu vzešly, již nedošlo. Spolupráce lektorského teamu a školy byla ze strany školy ukončena. Spolupracující pedagožka ukončení zdůvodnila obtížnou komunikací mezi lektorským teamem a žáky při realizaci žákovského projektu.

 

Tento článek vznikl v rámci projektu „Příběhy těch, co museli jít“ (reg. číslo projektu CZ.07.4.68/0.0/0.0/19_068/0001446), který byl podpořen Operačním programem Praha – pól růstu České republiky, který se spolufinancován strukturálními a investičními fondy Evropské Unie.

MKC Praha
Rasismus Romové